Čím déle žijete v nějakém duchovním souladu, ať už to může být jakákoli cesta, budete vnímat svět různými pohledy. Názory se vám budou měnit, různit a je to dobře. Protože tím právě začíná celkem zábava. Hledat nepoznané je zábava a je to něco, co vás může inspirovat, mění se vám pak pohled na svět ve kterém jste doposavad žili. Budete skládat střípky svého poznání.
Podotýkám opět slovo - svého poznání. Takže nečekejte, že každý ve vašem okolí, bude rozumět vašemu bytí, vaším myšlenkám a tomu, že jste se vydali jít po duchovní cestě. Když se totiž řekne duchovní cesta tak mnozí, co to neznají si vybaví sektu, Mormony, Jehovisti ( a i kdyby jste k nim se dostali, i to je vaše věc a vaše cesta poznání). Ale co tím chci říct, že u nás v ateistickém Česku, hledat nějakou víru, duchovní cestu a najít soulad s okolím je celkem těžké. Takže jestli máte v tomto rodinu, která vás v tom poznání podporuje, nebo aspoň vás třeba tiše akceptuje, ale nebrojí proti vám, je velký dar. A toho si považujte. Čím více totiž budete poznávat nepoznané, tak se budete tak nějak vzdalovat od svého okolí, tzv. přátel. Oni vám nebudou rozumět a ani chtít nebudou. Nepřesvědčujte nikoho o své "pravdě". Pokud nejsou k tomu ještě připraveni, tak jejich mysl to stejně do hlavy nepřijme. Oni jsou v hlavě, vy jste došli do srdce. Když myslíte srdcem, je to opravdu jiné. Opouští se od EGA. Nebudu, ale tvrdit, že ego je zlé a že je to nějaký bubák, to vůbec né. Ale pokud jste jenom v egu, jste příliš ve hmotě, je to vlastně to materiálno, to husté a přímé. To co se porovnává penězi, čísly a úspěchem. Je to vlastně hmatatelné Já. Jenže my se skládáme z více svých duchovních obalů, chceme-li těl. A máme pod obalem hmatatelným i obal éterický, neviditelný, křehký. A to je naše duše - nebo spíše odlesk naší duše, které má své odlesky aury. Prostě jsme jako taková cibulka. Která má hodně šlupek a když byste všechny ty šlupičky sundali zbude to vaše opravdové já. A to naše opravdové já, můžeme hodně rozvíjet. Jsme bytosti velmi inteligentní, ale ve zvláštním závoji nevědomí, zvláštním spánku, v jakém si tranzu. A tady opět narážíme na to ego a materiálno. Čím více budeme jako lidi zabořený v té hmotě, i když ono to materiálno je samozřejmě i užitečné, ale my často to materiálno stejně využíváme špatně. Zasypáváme se hmotnými statky. A jak z pohádek víme, zlato si do hrobu, nikdo z nás nevezme. Zapomínáme tady přes ty pozlátka, opravdu žít. Ztrácíme sami sebe, tím čím jsme. Spíše vytváříme nějakou iluzi toho čím jsme.
Vy jste se rozhodli podívat se za oponu, vysvléct ty šlupičky a koukat se očima vědomě, probudit se. Nedívat se jako pozorovatel na pozorovatele, ale být tím aktérem. Být opravdu tím fluidem, co žije ve vás.
Jak začít a nepropadnout tomu?
Je i mnoho hledačů, co se na své cestě mohou zbláznit. A není jich málo. Jenže to, že se zblázní byla také jejich nějaká cesta. Hodně lidí začnou experimentovat s drogami a nebo začnou experimentovat s černou magií. Já dnes nerada říkám pojem černá magie, protože neexistuje černá a bílá. Je to všechno pojem magie, ale rozděluji to na přírodní čarodějnictví a vysokou magii. Já jsem s drogy nezačala, díky bohu. Ale šáhla jsem ve svých dvaceti letech napřímo k vysoké magii. A semlelo mě to. Neskutečně moc. Psychicky. Dnes to beru jako něco, co jsem si chtěla vyzkoušet, vyzkoušela, ono to fungovalo a semlelo mě to. Protože to co pak za tou oponou uvidíte a nejste-li připraveni, tak to vaše mysl nedokáže pobrat. Například kočka, kterou podotýkám nevlastníte, a nemá jí nikdo ani v domě, projde přes váš byt skrz zdi, nebo se rudý býk objeví ve vašem pokoji atd. Hrála jsem si s ohněm a mělo přijít co přišlo, otevřelo se, co mělo být mé nevyzrálé mysli utajeno. Jenže když jste mladí a nebo horlivý po vědění tak se vrháte přímo ze skály, bez padáku a bez jištění a říkáte si, to bude vzrůšo. A bylo. Normálně mě z toho málem hráblo. Než jsem jaksi taksi zapomněla a snažila se zapomenout na to co vše jsem viděla, trval nějaký ten pátek. Jenže když otevřete nějakou takovou bránu poznání, sama se nezavře. Samozřejmě démoni, a ty energie z ní, oni odešli. Protože pokud neměli ode mně žádný pokyn, jejix existence tady tím končila. ale ve vás tato zkušenost zůstane. Neodradilo mě to. Ze všeho jsem se dostala. Vlastně dík tomu jsem však, kde jsem. Hledala jsem roky odpověď s Ega, racionální odpověď a ona nepřicházela. Pochopila jsem, že všechno o čem se píše a mluví je. A jestli je i dobro, tak je i zlo. A to zlo má také nějakou formu, a je živeno naší energií. Když se mi to stalo, říkám TO ... Myslím tím, že mě začalo hrabat, ale i to má svůj vědecký termín a říká se tomu Šamanská nemoc. Tak vím, čím jsem vlastně vyprojektovala TO, co jsem viděla. Jsou to naše strachy, bolesti, obavy, hněv, vztek, cokoli v nás, co dříme pod pokličkou, ale nemůžeme říkat, že to tam není. Nikdo nejsme jen dobrý nebo zlý. Naše myšlenkové energie jsou na obojí vlně, jen záleží na jaký směr se necháme stáhnout. Někdy to je hodně v podvědomí. Já mohu o sobě říct, že určitě nejsem zlý člověk, ale stačí, když jste třeba nešťastný, smutný, zažíváte ve svém životě nějaké útrapy. Mě zrovna umřeli rodiče, byla jsem tehdy ještě na škole, do klína mi rázem spadla malá sestra. A já z dvacetiletého děcka, co v klidu žilo, studovalo a nemuselo nic řešit, se stala rázem chůva, náhradní máma, velká ségra, živitel rodiny. Ze dne na den jsem přišla vlastně o takovou tu komfortní zónu, kdy jako dospívající bydlíte ještě u rodičů a nic neřešíte. Můj problém byl uvnitř a byl poháněn bolestí na vzpomínky z dětství, kdy mě děti hodně šikanovaly ( ani né tak ve škole - tam jsem měla celkem klid) ale v okolí) Prostě stačí mžik, život se vám obrátí, a jestli máte nevyřešené věci a bloky, což ve dvaceti má asi kde kdo, tak to ve vás nějak roste. A já vzala do rukou knihu, kterou jsem si tenkrát koupila Johanna Fausta kniha mirákulí, uměn a divů neboli Trojnásobné pekelné zaříkání a začalo peklo. Jenže to peklo bylo ve mně. I ty démoni, všechno.
Proměna a Vesmír kolem
Proto říkám, jestli chcete začít hledat, začít s magií, nezačínejte od konce :D je to jako kdyby prvnáček, nastoupil do devítky a šel dolů. Jinak dnes mám doma hromadu dalších prastarých grimoarů a knih o temné okolutistce, natáčím povídání o démonologii atd, ale dnes už tam nejsou ty strachy, ty vnitřní démoni. Každý kdo začne studovat svět kolem sebe po té duchovní magické stránce si právě utvoří svůj vlastní pohled na svět. V Hinduismu a Budhismu, ve východních filosofií je učeno, že duše touží po Nirváně. Vymanit se z kol osudu z věčné inkarnace.
Já jsem to hrozně moc dlouho nechápala, protože já ráda žiju, miluju život a jsem den co den vděčná, že jsem tu. Jenže záleží jak se na to díváte. Já jsem dnes v bodu, kdy Vesmír - myšleno to všechno co jsem Já, co jsou ostatní, všechno co mě obklopuje je hmota a na ničem vlastně jako takovém nezáleží. Když se odtrhnete od kořenů materiálního světa a začnete opravdu vnímat svět kolem vás, budete jej vnímat dost podobně jako já. Že všechno navazuje se vším. Pořád si celý svět představuji jako obrovskou kudlanku nábožnou ta se mi hodně v mých vizích ukazovala, jak požírá své končetiny. My jsme jen navazující pupínek , malá nesrovnalost na její kůži. Tu a tam si klidně taková kudlanka může ukousnout nohu a v mé vizi, to není zlé, i když pro nás ve hmotě jakákoli ztráta je fatální, hrůzostrašná. V mých vizí, jí ta končetina zase naroste a ona požírá sebe, znova se zase rodí a my jsme jen maličký kousek její kůže, maličký nevýznamný chloupeček, malá rýha. Nic víc nejsme. A na ničem nezáleží. Nemyslím tím teď, že bychom se tu měli zabíjet, měli skákat z okna a o nic se snažit, ale jakoby ono v samotném důsledku o nic nejde. Ta kudlanka pořád bude žít, pořád bude tvořit Vesmír a my s ní.
Čím déle ve studiu starých věd budete budete klidnější, vyrovnanější, pro okolí arogantnější, jiný .... Pokud setrváte ve svém studiu "Magie" ve svém hledání DUCHOVNA, najdete klid. A ještě abych vám odpověděla na to jestli opravdu naše myšlenky tvoří svět a můžeme si přes své myšlení zhmotňovat věci. Tak ano můžeme. Je to vlastně základem magie. Kdo četl třeba knihy a Grimoáry od Papuse, Veselého nebo Nekonečného tak ví. A Papus o tom mluví vždy na začátku své knihy.
Kdo by měl zájem o takovéto články, pište, reagujte, ať je nějaká interakce.
Žádné komentáře:
Okomentovat